(5 minut čtení)
Možná Ti můj příběh bude povědomý …
Vystudoval jsem vejšku, 10 let chodil do práce, kde jsem pomáhal s marketingem celkem fajn značkám jako Seznam.cz, Direct pojišťovna, Nestlé, Johnson & Johnson apod. …, koupil byt na hypotéku v krásné vesničce, měl vztah, který byl celkem fajn, měl nadstandardní příjem, vyhřátou židli v korporátu a kolem sebe spoustu přátel, s kterými jsem mohl jít každý den na pivo.
Spousta lidí mě plácala po ramenech a říkala, jaké mám štěstí a jak jsem “úspěšný”.
A ano. Podle společenských příruček médií, reklamy, politiků, rodičů a škol jsem měl být vlastně šťastný daňový poplatník.
Až na to, že jsem uvnitř cítil naprostou vnitřní prázdnotu. Jako by tomu rutinnímu životu chyběla šťáva, energie, smysl.
Jako bych se stal jen nedobrovolným hercem scénáře někoho jiného.
Jako bych dělal to, co se ode mě očekává a dusil v sobě to, kým skutečně jsem a to, co skutečně chci.
A to vše jen pro to, abych podvědomě zapadl do organizované smečky „normálních” lidí a zavděčil se všem.
Toužil jsem po tom, aby mě všichni měli rádi …
… potenciální partnerky, přátelé, kolegové, rodina, nadřízení, klienti …
Ale přitom jsem jim nevědomky odevzdával všechnu svou sílu, energii a zodpovědnost za svůj život.
Ve skutečnosti jsem měl strach mít rád sám sebe.
Pro pár prchavých pocitů ocenění a uznání zvenčí jsem neměl odvahu dovolit si opustit tuto pohodlnou klec cizích očekávání, konstruktů, normálnosti, rezignace na lepší budoucnost, smíření se „s málem“ či strachů z nedostatku …
Bylo pro mě pohodlnější nechat se vést a žít podle toho, co mi říká paní učitelka, šéf, rodiče, společnost, kultura, televizní noviny, kámoš v hospodě a premiér, který to s námi zajisté myslí dobře …
Neměl jsem „koule“ vymyslet si vlastní pravidla a žít podle nich.
Nicméně takhle obří díru prázdnoty v sobě člověk ale logicky cítit nechce a pochopitelně si ji naprostá většina lidí ani nechce připustit.
Nebyl jsem výjimkou …
A tak jsem tu „díru“ pravidelně zaplňoval tak jako většina lidí.
Alkoholem, každodenní párty, nezdravým jídlem, čuměním na Instagram a seriály, nakupováním, lítáním po doktorech se zdravotními problémy (které byly důsledkem tohohle všeho), debatováním o cizích problémech (abych se vyhnul těm svým) a jakožto workoholik především nekonečnou prací.
Jen abych měl na chvilku pocit užitečnosti, pomíjivého smyslu a pocitu, že jsem součástí smečky, která mému egu dává pocit důležitosti…
… a hlavně abych mohl na chvilku utéct od té nepříjemné reality a nebýt s tou prázdnotou uvnitř!
Musel jsem přijít o všechno …
Až když jsem přišel o žlučník, nervy, střevní stěnu, vztahy, zaměstnání, sebevědomí, čas a psychické zdraví, donutilo mě to zamyslet se, zda vlastně žiju ten svobodný a smysluplný život, který jsem chtěl žít jako malý kluk?
V tu chvíli jsem si uvědomil, že na téhle cestě svobodu ani smysl rozhodně nenajdu.
Věděl jsem, že musím něco změnit. Vlastně ne něco. Všechno!
Uvědomil jsem si, že dělám všechno proto, abych nemusel přijmout zodpovědnost za svůj život.
Že si furt stěžuju, obviňuju druhé z toho, že oni jsou ti, kdo můžou za to, že já se mám mizerně. Chvíli trvalo, než mi docvaklo, že celý svět je mým zrcadlem a že jediný, na koho mohu ukázat prstem jsem já sám – jelikož má aktuální realita je pouhým výsledkem mých historických rozhodnutí.
Nutně musela přijít změna …
„Je tu Covid, nejsou kšefty, zítra už nechoď. Sorry.”
Po deseti letech v marketingu a stovkách reklamních kampaní jsem se i já ze dne na den ocitl bez jediného zdroje příjmu. K tomu se mi rozpadl vztah a musel jsem se odstěhovat z krásné vesničky u Berounky, kterou jsem miloval.
Kdyby mi v té době někdo řekl, že si vezmu úvěr a investuju stovky tisíc do úplně neznámého oboru a už po 3 měsících se budu živit tím, že ambiciózním lidem a podnikatelům pomáhám žít svobodný život podle jejich pravidel, nevěřil bych mu.
A že k tomu – i během globálních restrikcí – ještě procestuju Kostariku, půlku Mexika a po 5 měsících se vrátím s pěti akreditovanými koučovacími certifikáty a dvojnásobným příjmem?
To už by pro mě byla taková science-fiction, že bych dotyčného považoval za snílka, ne-li za blázna.
Dneska bych si od takového člověka však klidně nechal vyvěštit budoucnost! Tohle se totiž fakt stalo. Během osmi měsíců!
A co dělám teď?
Stále nemám vyhráno a některé své myšlenkové vzorce krotím, nicméně vím, že konečně jdu cestou, která je v souladu s mou duší.
Aktuálně vlastním notebook, telefon, 3 trička a pár drobností, co se vejdou do batohu, cestuji po světě a na dálku ke skutečné vnitřní i vnější svobodě pomáhám všem dobrým duším, kteří chtějí skrze své dary pomáhat ostatním lidem.
Mám za sebou:
- 800+ odkoučovaných hodin
- 80+ úspěšných klientů
- Právě spuštěný Lifechanging kurz pro začínající kouče, mentory a terapeuty, kteří se tím chtějí živit naplno (na kterém jsem pracoval 2 roky)
- … a 3 vyprodané retreaty v Thajsku
A vím, že tohle všechno je teprve startovní čára!
A víš ty co?
Nic z toho bych nezvládl, kdyby …
… kdybych si nedovolil snít a neobklopil se prostředím a lidmi, kteří mě v tom maximálně podpořili.
Ať už kolegové, tak i moji mentoři a kouči – parťáci, kteří mi byli během celé cesty výzvou i podporou.
Bez nich bych po pár týdnech zřejmě podlehl strašákům v hlavě, tlaku okolí a vrátil se do svých zajetých kolejí normálnosti a nikdy nezačal využívat svůj skutečný potenciál k tomu, abych žil svobodný život podle sebe.
A víš, co je na tom nejlepší?
… že ho můžeš žít i ty. I všichni ostatní lidi na téhle planetě. Stačí se rozhodnout a dovolit si udělat první krok.
Teď máš příležitost převzít řízení nad svým životem a vybrat si cílovou destinaci, kam chceš letět TY. Ne partner(ka), děti, máma, kámoši, vláda ani reklama.
TY!
Pokud budeš chtít, mile rád ti tu destinaci pomůžu objevit a dojít do ní mnohem rychleji než si dokážeš představit.
A nebo … nemusíš dělat nic. A dál žít tak jako doposud. I to je v pořádku.
Každý máme svobodnou vůli a je na nás, co s ní uděláme.